Rádi bychom vám vysvětlili rozdíl mezi tradiční terapií a metodou neuropohybu. Věnujte několik minut tomuto textu – jsou to užitečné informace, které vám pomohou pochopit, proč se lekce vyplatí.

Tělo jako mechanický model

V mnoha tradičních terapiích je tělo vnímáno jako mechanický model. To dává smysl, protože od narození jsme konfrontováni s gravitací. Už od útlého věku se učíme, že pokud chceme něčím pohnout – ať už vlastním tělem, nebo nějakým předmětem – musíme použít sílu. Často také zjišťujeme, že čím větší sílu použijeme, tím silnější je pohyb. Podobně je to i s naším hlasem a emocemi – čím hlasitější, tím silnější reakce (zda to vede k požadovanému výsledku, je však jiná otázka).

Mechanický model je tedy všudypřítomný a důležitý – je zdrojem zkušeností a informací pro náš nervový systém. Pokud na tělo pohlížíme jako na mechanický model, pak předpokládáme, že pokud se něco pokazí, lze to opravit. Například zlomené kosti se mohou zahojit a vrátit se do původního stavu. Existují situace, kdy je tento přístup užitečný – a tradiční terapie je správnou volbou.

Nejprve se musí vytvořit nervová spojení

Situace je však jiná u dětí se speciálními potřebami. Nemůžeme „opravit“ funkci, která tam nikdy nebyla. Můžeme pracovat pouze s tím, co je. Totéž platí pro mozkové funkce, které byly ztraceny například po mrtvici nebo mozkovém traumatu – je nutné je znovu vytvořit. A právě zde hraje klíčovou roli neuroplasticita mozku.

Metoda Anat Baniel® NeuroMovement® je metoda učení. Stejně tak i Feldenkraisova® metoda nebo metoda NeuroHorizons®. Ani jedna z nich však není klasickou terapií. Proto nemluvíme o pacientech, ale o studentech.

Tyto metody využívají principy neuroplasticity – schopnosti mozku vytvářet nové nervové dráhy, které otevírají možnosti učení a pomáhají překonávat dosavadní omezení. Díky tomuto přístupu se mozek stává efektivnějším, což podporuje nejen lepší pohyb, ale i myšlení, učení a celkový rozvoj.

Metodu NeuroMovement doporučují i přední neurologové, jako jsou Michael Merzenich a Norman Doidge.

Tělo jako informační systém

Mozek je navržen tak, aby reagoval na podněty a vytvářel určité vzorce, ale sám o sobě je nerozlišuje jako „dobré“ nebo „špatné“. Prostě se učí na základě zkušeností. Mozek se organizuje prostřednictvím vnímání rozdílů – proto je zásadní, aby cvičení bylo vedeno citlivě a přesně, aby pomohlo žákovi vytvořit nové, užitečné vzorce pohybu a vnímání.

Stimulace není informace

Jeden z klíčových principů neuropohybu spočívá v tom, že samotná stimulace mozku neznamená informaci. Pro mozek se stimulace stává informací teprve tehdy, když je schopný vnímat rozdíly. Abychom tyto rozdíly vnímali, musíme pracovat jemně, pomalu a s přesností. Naším úkolem je pomoci studentovi všímat si i těch nejmenších změn, propojení a souvislostí. Jen tak se může naučit něco, co by se kvůli svým obtížím sám naučit nemohl.

Devět základních principů podle Anat Baniel

Anat Baniel definovala 9 základních principů, které tvoří základ našeho přístupu. Bez jejich aplikace nelze dosáhnout úspěchu:

• Pohyb s pozorností (Movement with attention)
• Pomalu (Slow)
• Varianty (Variations)
• Jemnost (Subtility)
• Nadšení (Enthusiasm)
• Flexibilní cíle (Flexible goals)
• Přepínač učení (Learning switch)
• Představivost a sny (Imagination)
• Uvědomění (Awareness)

Skutečné porozumění pohybu

My – praktici a lektoři metod ABM®, NeuroHorizons® nebo Feldenkrais® – se tyto principy učíme během mnoha stovek hodin výcviku. Strávíme nespočet hodin na zemi, učíme se pohyb stejně jako dítě – od samého začátku. Teprve když si skutečně osvojíme propojení mezi kostrou, svaly, nervovou soustavou a vnímáním, můžeme tyto znalosti použít k pomoci druhým.

Podrobnější popis devíti principů najdete na domovské stránce Anat Baniel. Doporučujeme také knihu „Děti za hranicemi možností“, kterou napsala Anat Baniel. Podrobně v ní popisuje devět principů a jejich využití v každodenním životě. Kniha byla přeložena i do slovenštiny.

Základní podmínka pro učení: pocit bezpečí

Aby se člověk mohl učit, musí se cítit pohodlně a bezpečně. Mozek se není schopen učit ve stavu ohrožení nebo stresu. Přesto se v mnoha tradičních terapiích očekává, že pacienti budou dělat něco, co jejich tělo zatím nezvládá – například se po někom, kdo nemůže chodit, požaduje, aby zkusil chůzi. Takový přístup nevytváří nová spojení v mozku, ale spíše posiluje pocity nejistoty a obrany.

Změna pohledu: od „opravování“ ke „spojování“

Metody neuropohybu představují zcela nový pohled na práci s pohybem. Nejde o „opravu toho, co je rozbité“, ale o budování propojení mezi mozkem a tělem prostřednictvím pohybu. Tím mozek získává možnost organizovat činnosti efektivněji, hledat nové cesty a vnášet řád do dosavadního chaosu.

Rodiče nám často vyprávějí o nečekaných pozitivních změnách ve všech oblastech života svých dětí. Když mozek dostane příležitost se rozvíjet, může dělat věci, které podle konvenční medicíny nebyly považovány za možné.

Nečekané úspěchy

My, odborníci na neuropohyb, vnímáme diagnózy dětí, ale nenecháváme se jimi omezovat. Víme, že mozek je plastický a může se učit kdykoli. Díky tomu se otevírají možnosti, které často daleko přesahují očekávání běžné medicíny.

Autor: Heike Joas (lektorka Anat Baniel Method a Neurohorizons)